{Knižní recenze} / Perné léto komisaře Wallandera

1. ledna 2015 v 19:55 | Dave |  Knihy
Pamatujete na tu ponurou, studenou a mlhavou atmosféru, která vás při čtení Usměvavého muže pronásledovala na každém kroku, ať už pršelo nebo žhnulo slunce?
Taky se těšíte na stejný zážitek v dalším díle Případů komisaře Wallandera?

No, máte smůlu.

Do Ystadu totiž přišlo léto… v celé své kráse.



Ačkoliv krása možná zrovna teď není to nejvhodnější slovo. Slunce, vedro a modrá obloha s sebou totiž přinesly neobyčejně zarputilého vraha, s jakým se Kurt Wallander ještě nesetkal… Sám komisař však ještě neví, jak bolestivé pro něj rozuzlení případu může být. A v jaké blízkosti vraha se někdy ocitá.

Wallanderovo pátrání začíná ve chvíli, kdy je nalezeno podivně ukryté mrtvé tělo bývalého politika Gustava Wetterstedta. Při bližším ohledání policie zjistí, že mu někdo nejen brutálně zezadu rozsekl lebku, ale také si vzal jeho skalp - záhadou zůstává, jestli má tato indiánská metoda posloužit k jakémusi rituálu nebo jde jen o pouhou falešnou stopu.

Jednu jistotu ale vyšetřovací tým postupem času získává - po Ystadu pobíhá sériový vrah a času je neskutečně málo. Komisaře při práci trápí zlé vzpomínky na neznámou dívku, která se na začátku léta upálila v řepkovém poli a ještě k tomu se musí starat o nemocného otce. Aby toho nebylo málo, začíná hrozit, že si nebude moci vybrat svou kýženou dovolenou, protože čím usilovnějí jeho vyšetřovací tým pracuje, tím víc se zdá, že případ směřuje jen jedním směrem. Do slepé uličky.


U Mankella už se stalo zvykem, že dějová linka není klasického "detektivkovského" typu whodunit. Naopak, jméno vraha se dozvídáme už velmi brzy a paralelně s kriminální zápletkou tak vidíme události i z jeho pohledu a mimo jiné také začínáme poněkud mlhavě chápat vrahův motiv. Nedá se však ani náhodou říct, že bychom s ním měli aspoň špetku soucitu - pravda je, že nám Mankell poprvé naservíroval sériového vraha a sakra si to užil. Možná vás dokonce i přejde chuť k jídlu. Obzvláště pokud budete třeba péct v troubě kuře.

(Tenhle vtip pochopíte asi až při čtení, ale myslím, že se mi povedl.)

A Wallander narozdíl od nás jen tápe. Bezradnost a časová tíseň policejního sboru jsou opravdu výborně popsané a co je hlavní, nikdy nenudí. Naopak to jsou možná právě podobné prvky, které činí Mankellovy knihy tak neuvěřitelně realistickými - žádné christieovsky rafinované motivy, žádná (dnes už tak klasická) třikrát opravená šokující odhalení; každému kroku, který policie udělá, bez problému uvěříte. Ani to ale nevylučuje nepředvídatelný děj, jenž někdy napne jako hodně napnutá struna. Koneckonců se o Wallandera budete při několika pasážích nejspíš regulérně bát.

Samotného mě až někdy překvapilo, jak se autor ponořil do atmosféry letního Ystadu. Právě popisy krajin (teď myslím optimistického rázu) bylo to, co mi na této série asi nejvíc scházelo. Až Wallander pojede v autě a bude pozorovat řepková pole a sluneční svit nad údolím, věřte, že ty chvíle budete prožívat s ním.

Ve slepé uličce boří moje tvrzení z jedné jiné recenze a stává se pro mne nejlepším dílem série. Ale jak se říká, sto lidí, sto chutí a je tak docela dobře možné, že někomu bude vyhovovat minulý mrazivý Usměvavý muž a někomu možná poněkud odlišná Bílá lvice. Co bych si ale dovolil shrnout, je prostě to, že tahle kniha stojí za to, abyste ji věnovali svůj čas. A pokud ho nemáte dost, můžete se třeba kouknout na první devadesátiminutový díl výborné BBC seriálové adaptace knih Henninga Mankella, kde Kurta Wallandera hraje na každý pád bezchybný Kenneth Branagh.

88 %

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama